«

»

Kaplanem v SKP

…. a obchází jako lev řvoucí, hledajíc, koho by pohltil.

Zvedám telefon a už tuším, co asi bude následovat. Dneska již potřetí. Jazyk se jí trochu plete, těžko rozlišit zda zoufalstvím nebo si něčeho zase přihnula. Vzlyká: „Potřebuju vás tady, bez vás to nezvládnu … přijeďte.“ „Nemůžu přijet, už jsme o tom dneska mluvili. Uvidíme se zítra“. „Já vás ale potřebuju … nezvládnu to“. „Zvládnete, věřím vám.“ „Ale já vás potřebuju … musíte mi pomoc. Já už to nevydržim, asi se zabiju.“ I když jsem naprosto vědomě překročil nevyřčené pravidlo, že klientům se kontakt na osobní mobil nedává, začínám toho litovat. Nebo jsem udělal správně? Teď ale přemýšlím jak reagovat na poslední výhružku. Z výcviku si pamatuji, že je třeba rozlišovat mezi vyhrožováním sebevraždou z důvodu upoutání pozornosti, tzv. demonstračkou, a skutečným odhodláním, kdy už dotyčný ztrácí všechna pouta na okolí a směřuje k tichému a jasnému rozhodnutí o konci, to se pak na chvíli uklidní. To ale asi není tato situace. Jsem schopen to rozlišit? Nevzal jsem si toho na sebe moc? Hlavou mi letí myšlenky a zatím slyším: „Bude mi líp, uleví se mi … už nemůžu dál. Chci mít už pokoj.“ „Tomu rozumím, vím, že trpíte. Asi pokoj mít budete, ale pak se už nic nedá vzít zpět.“ Nasadím tvrdší tón a začnu jí trochu vydírat: „Možná to teď nevidíte, ale můžete začít žít jinak, vaše dcerka vás potřebuje. Kvůli ní to dokážete.“ „Já jsem hrozná máma, beze mě jí bude líp.“ „Tak to jí líp určitě nebude, potřebuje vás.“ „Už to nevydržím, já se zabiju …“ Ujišťuji jí, že s tím nesouhlasím a můj názor zná. Rozhovor se protahuje a točí se v kruhu, chce, abych přijel. Pořád dokola, už půl hodiny. Rozhoduji se, že nepodlehnu a nepřijedu. Mám rovnou zavolat sanitku? To by jí hned odvezli na psychiatrii, možná tam už měla dávno být, nevím. Asi by to ale nebylo řešení. Zase ten sled otázek. V duchu se modlím k Pánu o pomoc, potřebuji dobré rozhodnutí. Zkušenost praxe sociálního pracovníka se mi i teď hodí. „Nepřijedu, uvidíme se zítra.“ Pokládám telefon. Uvidím jí zítra opravdu nebo to bylo to poslední o čem s někým mluvila? Jistý si nejsem. Musím se toho držet, nenesu za její rozhodnutí odpovědnost. … V noci jsem od ní dostal ještě několik esemesek, už jsem na ně neodpovídal. Přesto jsem v noci spal naprosto klidně.

Druhý den se na ní ptám sociálních pracovníků. Ano, je na pokoji a vyspává. Aha, ulevilo se mi, můj odhad byl dobrý. Díky Pane! Odpoledne se za ní zastavím.

Asi tak vypadal jeden z těch intenzivních rozhovorů, kterými jako kaplan v azylovém domě pro matky s dětmi a rodiny s dětmi procházím. Ne všechny jsou ale tak bouřlivé. Jedna klientka mi po rozhovoru řekla, že si ještě tak dobře s nikým nepopovídala. Zvláštní, já jsem celou dobu jen mlčel!

Ilustrační foto

Ilustrační foto

Co má vlastně kaplan v azylovém domě dělat? Chvíli mi trvalo, než jsem spolu s ředitelem střediska a v konzultacích se sociálními pracovníky a psychologem svou práci nastavil. Jako kaplan jsem hlavně ten, který je klientům nablízku, stojím s tím, kdo mě potřebuje, v jeho situaci. Je to zdánlivá maličkost, ale jedna z nejpotřebnějších. Znovu jsem si uvědomil starou známou a jednoduchou věc. Pokud chci rozumět lidem v tíživé situaci a jejich trápením, pokud jim mám být oporou a ukázat jim, na koho ve svém životě spoléhám já, pak musím být s nimi a naslouchat jim. To je práce kaplana. A ta je možná jedině, když je nezávislý – na vedení střediska, na sociálních pracovnících, se kterými klienti řeší své existenční problémy, ale vůči kterým se také často negativně vymezují. Za mnou mohou (ale nemusí) přijít kdykoliv, vyslechnu je a oni ví, že to zůstává mezi námi (a Bohem). Pokud možno nehodnotím. Stojím na jejich straně, ale zároveň se je snažím směřovat ke spolupráci s ostatními pracovníky při řešení jejich tíživé situace.

Nabízím trochu jiný pohled než mnozí z nich znají, pohled víry. Přicházím k nim se slovem, to slyší každý týden na společné komunitě. Přináším osobní modlitby a podporu při hledání duchovního života, sděluji jim základní informace o křesťanství, ale i o jiných náboženstvích. Mohou jednou za čas slyšet přímé kázání v prostorách SKP a odkazuji je také na místní farnost a jejího kazatele, se kterým spolupracujeme.

Jsem také k dispozici pracovníkům střediska. Z rozhovorů s nimi poznávám jejich trápení s klienty, jak je těžké je motivovat ke změně a ke spolupráci, komu prodloužit program a koho vyhodit pro závažné porušení spolupráce, jak ukázat rodičům, jak se mají chovat k dětem apod.. Znám jejich nesnáze se sháněním peněz na provoz, starosti a radosti v práci se seniory, potíže se spoluprací se státními institucemi a třeba i s tlakem vyjádřit se k nějaké kauze do televizní reportáže.

Občas za mnou přijde někdo z venku, většinou si na mě vyhledají kontakt přes internet. Jednou je to čerstvý věřící, jindy anonymní alkoholik nebo člověk s trápením, který hledá oporu při řešení co udělat se svým závislým bratrem. Mluvívám s velmi rozdílnými lidmi. Mají rozdílná trápení, rozdílné příběhy. Přesto u každého naleznete jednu věc stejnou. Mají strach. Abych parafrázoval apoštola Pavla: strach obchází kolem a hledá koho by pohltil. Strach kam půjdu, jak se postarám o svoje děti, zda neskončím na ulici, kde seženu peníze, zda mě nedoženou exekutoři, neodeberou mi děti, bude mě manžel ještě bít, bude mě strašit duch zemřelého dědečka, nepohltí mě mé problémy … a tak bych mohl pokračovat dlouho. Strach s sebou přináší beznaděj. Strach má ale také velké oči. Pavlovými slovy: ďábel je velký lhář. Nafukuje těžkosti do nesnesitelných rozměrů. To nezvládneš, nemáš už východisko, nikdo ti nepomůže. Je to lež. A to se snažím v rozhovorech sdělit.

A jak to dopadlo s klientkou, o které jsem mluvil na začátku? Její důvěru jsem si získával dlouho, ale nebylo vyhnutí. Nechtěla s nikým jiným mluvit. Po 3 měsících společných rozhovorů mi byla schopna sdělit svoje niterné trápení. Vyrůstala v dětském domově a s prvním mužem, kterého poznala, otěhotněla. On měl stavební živnost, nosil domů dost peněz, užíval si bouřlivě života. Potom přišla rána – ranila ho mrtvice a ochrnul na polovinu těla, svět se mu otočil. Začal pít, svůj vztek si vybíjel na ní. Věděl, že od něho neodejde, protože nemá kam a za kým. Nakonec skončili v SKP. On invalida, ona se o něj starala, bydleli tu s dcerkou. To, že jí stále bije jsem se dozvěděl až po delším čase. Bití se stupňovalo a ona začala pít, spadla do toho velmi rychle. Vše se nakonec provalilo, když na ní vzal nůž, naštěstí stačila utéct. Konečně se mi jí podařilo přimět ke spolupráci s našimi sociálními pracovníky. Jejího partnera jsme vykázali. Prožívala velkou rozpolcenost – chtěla se o něj dál starat. Hodně jsme spolu mluvili o Bohu a naději, která je v Ježíši Kristu. Probírali jsme to, jak je pro něj jako člověk vzácná. Souhlasila nakonec s tím, že se půjde dobrovolně léčit do protialkoholní léčebny. Ještě si v sobě musela vybojovat to, že tam půjde bez své předškolní dcerky. Tu se povedlo umístit do velmi pěkného centra pro děti. Po 4 měsících se vrátila jako jiná žena. Neuhýbala pohledem, mluvila otevřeně, věděla, že ještě nemá vyhráno, ale byla plná naděje. Po jejím odchodu nás jednou byla navštívit. Našla si přítele, ke kterému se odstěhovala, našla si práci a její dcerce se rozjasnila tvář. Je na ní náležitě hrdá. A já doufám, že i na sebe. Modlím se za ní.

 

Filip Gärtner, kaplan v SKP Horní Počernice