«

»

Jak jsem se dostala k práci v azylovém domu

Marie Höferová v rozhovoru s uživatelem

Marie Höferová v rozhovoru s uživatelem

Nikdy jsem si neuměla představit, kde jednou budu pracovat, co bude náplní mé práce… Když jsem v patnácti letech vydala svůj život Pánu, toužila jsem stát se misionářkou jako je třeba Reinhard Bonke a další. Chtěla jsem se vydat do světa a evangelizovat tam, kde je to potřeba. Neustále jsem si připomínala tyto verše z Bible: Mt 9, 37-38  „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ nebo  Iz 56, 7  Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy…

V roce 2006 jsem měla možnost jet na krátkodobou misii na Zakarpatskou Ukrajinu. Byl to pro mě obrovský zážitek, který mě umocnil v přesvědčení stát se misionářkou. Ale jak už to tak bývá…člověk plánuje a plánuje a přitom zapomíná na skutečný plán, který s ním Bůh má. Tak to bylo i v mém případě. Jednoho dne mi Pán řekl, že nebudu jako Bonke. Budu dělat něco jiného… Roky ubíhaly, dokončila jsem studium a začala jsem se modlit za práci. V roce 2011 jsem se ocitla jako pracovnice v sociálních službách ve Středisku křesťanské pomoci – azylovém domě pro muže v Jihlavě. Nejdříve jsem si myslela, že moje práce bude spočívat pouze v papírování a v občasných pohovorech s klienty, ale postupem času jsem zjistila, že práce se sociálně potřebnými lidmi není jen o „pohovorech“. Každý den se v práci setkávám s lidmi (muži), kteří se ocitli v tíživé životní situaci. Ať už to bylo jejich vlastní vinou či cizím zaviněním – ocitli se zde a potřebují pomoc. Nejedná se jenom o materiální pomoc nebo poradenství. Tady jde především o to, aby se setkali s Bohem… Oni sami mnohdy říkají, že Boha nepotřebují, protože „toho“ se nenají. Chtějí si najít hlavně bydlení, práci a začlenit se do společnosti. Někdy si však všímám, že když se hovoří o Bohu, právě tito „odpůrci“ nejvíce poslouchají. Jsem přesvědčená o tom, že každý z nich potřebuje poznat Pána Ježíše Krista. Toto jsou lidé, kteří potřebují slyšet, že je Ježíš miluje a nezáleží na tom, jak zrovna žijí a co v životě provedli. Nemusím jezdit nikam do Afriky abych evangelizovala. Vždyť toto můžu dělat i ve své práci! Misionářem můžu být i ve své vlastní zemi. Každý den se setkáváme s lidmi, kteří o Bohu ještě neslyšeli nebo o Něm přemýšlejí – buďme tedy těmi misionáři a zvěstujme radostnou zprávu tam, kde právě jsme!

 

Marie Höferová, SKP Jihlava